Historie opevnění

V lednu roku 1933 se Adolf Hitler stal říšským kancléřem. Přijetím tzv. zmocňovacího zákona získal takřka neomezenou moc a po smrti prezidenta Hindenburga se v roce 1934 stal absolutním pánem Německa. Označil se za vládce německého národa a přisvojil si jak kancléřské, tak prezidentské pravomoci. Nikterak se netajil svojí vášnivou nenávistí k Židům, komunistům a kapitalismu. V roce 1935 začalo Německo pod Hitlerovým vedením navzdory Versailleské smlouvě zbrojit, obnovilo brannou povinnost, knihy komunistických a protifašistických autorů končili na hranici, vznikaly první koncentrační tábory a nacisté terorizovali politické odpůrce a Židy. Hitler dal jasně najevo, že hodlá k Německu připojit všechna území obsazená Němci, což znamenalo i velkou část Československa, kde z 15 milionů obyvatel bylo 3,3 milionu Němců. Ti obývali především okrajové oblasti na severu, západě a jihu republiky. Současně mělo Československo sloužit západním mocnostem jako most k východoevropským státům Rusku, Polsku a Rumunsku.

Z tohoto důvodu se urychlily vojenské přípravy na obranu republiky. Od roku 1935 byla nově zajištěna ostraha státních hranic jednotlivými pěšími pluky a hraničářskými prapory. Vzhledem k tomu, že Československo mělo značnou délku státních hranic v poměru k počtu mužů, které jsme mohli mobilizovat, velení armády (československý generální štáb s náčelníkem arm. gen. Ludvíkem Krejčím) rozhodlo o vybudování stálého pohraničního opevnění. Na toto rozhodnutí měli vliv i další skutečnosti: 2800 km ohrožených státních hranic, protáhlý tvar území vyžadoval, aby byl nepřítel zastaven co nejblíže u hranic, což platilo zejména ve směru sever a již. Výstavba opevnění zároveň vytvářela nové pracovní příležitosti pro několik desítek tisíc dělníků, postižených nedávnou hospodářskou krizí. Přestože předválečné československo patřilo k průmyslově nejrozvinutějším státům Evropy, v motorizaci dopravy značně zaostávalo. Automobilová základna byla slabá, nejednotná a roztříštěná. Prudký růst vojenské síly fašistického Německa postupně vylučoval možnost ofenzivní činnosti armády.

V březnu 1935 bylo zřízeno Ředitelství opevňovacích prací v Praze a započaly průzkumy a plánování podél celé českoněmecké hranice. Ty trvaly zhruba rok, než se započalo s realizací prací. Byla ustanovena také ženijní skupinová velitelství, která působila v Bohumíně a Králikách. Dne 2. 6. 1936 předložil náčelník generálního štábu Nejvyšší rady obrany státu velkolepý program budování stálého opevnění, který počítal s celkovými náklady přes 10 miliard Českých korun a s dobou budování 10-15 let. Vzorem byla francouzská Maginotova linie. Tento program byl uspořádán podle pořadí naléhavosti do čtyř úseků.

Československá armáda byla od 1. 1. 1937 rozdělena do 7 armádních sborů, z nichž každý byl bezprostředně podřízen příslušnému zemskému vojenskému velitelství. Nově zřízeným velitelstvím svoru byla v jejich sborových obvodech svěřena i odpovědnost za zajištění hranic a péče o pohraniční opevnění. Zatímco již zmíněným ženijním velitelstvím zůstalo vyhrazeno plánování a výstavba těžkých opevnění, připadl velitelství sborů průzkum, plánování a stavba lehkých opevnění.

V letech 1936, 1937 a 1938 bylo vykonáno mnoho. Mnoho však ještě nebylo hotovo, když stál koncem září 1938 československý stát před osudovou otázkou, má-li se odvážit boje v nedokončených opevněních bez podpory Anglie a Francie. Na dlouhých pohraničních frontách existoval koncem září mnoho úseků, na kterých nebyla k dispozici vůbec žádná nebo jen podřadná opevnění. Navíc se neustále stupňoval český teror proti sudetským Němcům a aby Československá vláda odradila Německo od tažení do Sudet, nařídila 21.5. 1938 částečnou mobilizaci armády (dle tehdejší vojenské terminologie šlo o ostrahu hranic). V září toho roku se uskutečnilo jednání mezi Vůdcem a anglickým ministerským předsedou Chamberlainem o německo-českém sporu. Tato rozmluva měla za následek, že v noci z 20. na 21. září 1938 oznámil anglický a francouzský vyslanec pražské vládě, že v případě válečného konfliktu nepřijdou Anglie a Francie Československu na pomoc. 22. září byla nařízena československá mobilizace. O sudetoněmeckém území Vůdce prohlásil: ?Ono území, které je podle národa německé a dle své vůle chce příslušet k Německu, se k Německu připojí, a to nikoli teprve potom, až se panu Benešovi podaří vyhnat snad 1 nebo 2 miliony Němců, nýbrž nyní a sice okamžitě!?

Pod nátlakem se češi podřídili ultimátu z jednání z 29. 9. 1938 a 1. 10. 1938 začali opouštět sudetoněmecká území a ponechali jej německé branné moci. 10. 10. 1938 bylo vyklizení sudetského území dokončeno. 15. 3. 1939 se Češi definitivně podrobili, Protektorát Čechy a Morava se stal součástí Německa.

ZKOUŠKY ODOLNOSTI

Krátce po obsazení našeho pohraničí německou armádou sloužili objekty opevnění jako zkušební cíle pro letectvo, dělostřelectvo a ženijní vojsko. Zkoušely se na nich dělostřelecké granáty různých druhů a všech ráží a různé ženijní nálože. Pro budoucí boj o opevněná pásma ve Francii, Belgii a Holandsku si na našich pevnostních objektech nacvičovaly různé varianty dobývání opevnění téměř všechny druhy německých vojsk. Ihned po záboru našeho území zahájily činnost skupiny německých odborníků, kteří měli za úkol zhodnotit odolnost objektů a možnosti útoku na naše opevnění. Adolf Hitler si osobně prohlédl čs. opevnění již v říjnu 1938. Po prohlídce pochopil, proč ho jeho generálové zrazovali před útokem na československou linii.

I když německé dělostřelectvo střílelo do nejslabších týlových stěn srubů těžkého opevnění, žádnou z nich se jim nepodařilo prostřelit. Němcům se nepodařilo žádný objekt těžkého opevnění dělostřeleckou palbou zničit tak, aby byl v případné válce naprosto nebojeschopný. Všechny objekty, které dnes nacházíme silně demolované byli většinou zničeny náložemi trhavin.

V několika německých zprávách se uvádělo, že největší slabinou čs. opevnění byla malá odolnost pancéřových zvonů a kopulí. Při zkušebních střelbách do obnažených zvonů ze všech možných vzdáleností žádné dělo jakékoliv ráže ani jeden zvon neprorazilo. na základě těchto zkoušek bylo rozhodnuto, že pancéřové prvky čs. opevnění (zvony, kopule, střílny) budou z objektů odvrtány a odstřeleny a kvalitní ocelolitina bude použita na další zpracování v Německu.

Německé zkoušky jednoznačně prokázaly velmi dobrou kvalitu objektů československé pevnostní linie. Vysoce byla hodnocena kvalita objektů nejen po stránce stavební, ale i po stránce konstrukční a taktické. Velení německé armády později přiznalo, že dokončením výstavby opevnění v celém plánovaném rozsahu by byla obranná linie překročitelná za maximálních ztrát až po velmi dlouhé době obléhání.